Tuto sametovou akci si vymyslel, za zády ZO 6-05 Křtinské údolí, Miroslav Sedlák, dlouholetý člen ZO 6-05, který nesouhlasil s komunistickým předsedou Miroslavem Kubešem. Slávek Sedlák se snažil o vzájemné propojení speleologických skupin: Křtinské údolí, Babická skupina a naše Novodvorská skupina, ke společnému speleologickému postupu v jeskyni Výpustek. To byl důvod proč jsem se do dění okolo Výpustku aktivně zapojil. O této spolupráci tří speleologických skupin ve věci Výpustku dokonce napsal, Kubešovi na očích, článek v denním tisku. Tak byla zahájena Slávkova revoluce v ZO 6-05. Cíl této revolty se mu však nikdy nepodařilo plně uskutečnit. Slávek Sedlák dne 23. září 1993 předčasně tragicky umírá při hloubení chemicky zamořené studny a jeho speleologické dílo ve Výpustku zůstává opuštěné. (Speleohistorický klub Brno 1994). Jak to tedy všechno proběhlo? V sobotu 17. února 1990 se před branou do areálu vojenského útvaru Výpustek sešla demonstrace asi 100 jeskyňářů a zájemců o kras. Bránu do vojenského objektu otevřel sám velitel zdejší posádky kapitán Pastorčak Dál to šlo ráz na ráz. Slávek Sedlák přednesl petici na uvolnění Výpustku armádou pro speleologický výzkum. Zazněla dokonce i předčasná připomínka, aby Výpustek po odchodu armády sloužil pro speleoterapii. Všechny shromážděné si fotografovali zástupci přítomného denního tisku a vojenské kontrarozvědky. O akci vyšel podrobný článeček, i s mou fotografií, v Brněnském Večerníku ze dne 19. února 1990 (Noák, J. 1990). Ale zprávu o demonstraci už předtím odvysílalo Rádio Svobodná Evropa, které se o demonstraci dovědělo pravděpodobně od Hnutí Greenpeace, které jsme detailně o chystané akci informovali při jejich návštěvě Náměstí svobody v Brně. Zástupci ZO 6-05 Křtinské údolí (až na naše kamarády Miroslava Sedláka a Radka Petrů) na naši sametovou demonstraci nedorazili. Ignorovali ji. Přesto právě oni, jak známo, z demonstrace nejvíce vytěžili - bylo jim povoleno v jeskyni bádat. Za Správu CHKO Moravský kras byl přítomen RNDr. Ivan Balák, který nás přišel podpořit a který též krátce promluvil ke shromáždění. Kapitán Pastorčak nakonec otevřel bránu do samotného podzemí Výpustku dokořán a k našemu milému překvapení vyzval zástupce demonstrantů, aby vstoupili dál... Tak jsme se poněkud uklidnili poznáním, že ve Výpustku armáda neukrývá žádné rakety, atomové zbraně, či toxický odpad, jen nějaký zdravotnický materiál, neekologicky ale vysypaný v jeskynní chodbě. Takové byly tehdy naše dohady. Do přísně utajovaného klimatizovaného velitelského krytu vojsk Varšavské smlouvy se však zástupci demonstrantů nedostali. Já sám jsem tehdy nepatřil k takto privilegované oficiální delegaci vpuštěné do podzemí Výpustku, a to přesto, že jsem se na organizování a svolání demonstrace zvlášť zasloužil. Sám jsem například telefonoval jménem demonstrujících jeskyňářů do vojenského útvaru Výpustek, kde jsem osobně mluvil s kapitánem Pastorčakem a domlouval mu aby demonstraci neignoroval, ale byl jí přítomný, což mi opravdu přislíbil. Tato demonstrace měla tedy dvě centra odporu. Jedno představoval Miroslav Sedlák a druhé já. Mimo to se nezávisle o něco pokoušel ještě Hugo Havel. Já i Slávek jsme se všemožně snažili o svolání demonstrace, obtelefonovávali jsme jeskyňáře, organizovali jsme, zařizovali, rozdávali a vylepovali revoluční letáky, prostě obětovali jsme tomu všechnu energii svého mládí a má Novodvorská skupina ZO 6-12 Speleologický klub Brno zatím shromažďovala v Brně podpisy pod petici požadující odchod armády z Výpustku. Celkem se podařilo pod peticí jen za pátek 16.2.1990, den před demonstrací, shromáždit 760 podpisů od občanů našeho města. To vše v eufórii Sametové revoluce!

Za revolučního dění Marek Šenkyřík a Radovan Drtil hlídkovali s dalekohledem nad Výpustkem z balkónku výše položené jeskyně a sledovali dění ve vojenském útvaru. Tuto jeskyni jsem na památku Sametové revoluce nazval "Listopadová", číslo 13 dle Burkhardta, který ji uvádí beze jména. (Burkhardt. - Zedníček 1951-1955). Dokonce jsme v roce 1990 prováděli i její speleologický průzkum, při němž jsme nizoučkým průkopem plazivky avšak ve značně široké klenuté zasedimentované prostoře, pronikli do síňky ve vzdálenosti cca 20 m, kopali jsme však dál s cílem dosáhnout horního patra nad Výpustkem a tudy vstoupit do objektu. Ale komando, které se rozlobeně náhle, ozbrojené samopaly, vyřítilo z oplocenky Výpustku, nás zahnalo na útěk. Zvláštní bylo, že speleologický výkop ve vchodu Listopadové po nás zaskládali kameny a zamaskovali. A v tomto stavu je jeskyně zřejmě dodnes. Taková tedy byla doba. Vůbec jsme si neuvědomovali hrozící nebezpečí. Byl to adrenalin. Byli jsme demonstranti na straně studentů a Občanského fóra, a to něco znamená!

Naše působení v jeskyni Nová Drátenická byly za revoluce přísně utajované pracovní akce za zády Zdeňka Farlíka. Za nocí jsme slaňovali k potoku do spodního patra a ručním čerpadlem jsme se pokoušeli vyčerpat koleno sifonu v Mramorové chodbě. Tudy jsme chtěli proniknout k čerpadlu na řečišti Křtinského potoka v jeskyni Výpustku. Podle pověsti se to Mramorovou chodbou prý kdysi někomu podařilo... My jsme však ve svém pokusu byli neúspěšní. Naše čerpadlo nemělo potřebnou výtlačnou sílu. Těchto akcí se zúčastnili členové někdejší Novodvorské skupiny Marek Šenkyřík, Radovan Drtil a za ZO 6-05 Křtinské údolí byli přítomní Miroslav Sedlák a Radek Petrů. Od jeskyně Nová Drátenická si Slávek nějak zaopatřil klíč, stejně tak jako i od ostatních jeskyní. Tak jsme si za revoluce prolezli celou jeskyni Mariánskou, Starou Drátenickou a další lokality ve Křtinském údolí.

Ale já sám jsem se nakonec do podzemí tajemného Výpustku přece jen za jedné noci roku 1990 taky podíval! Dovnitř mne tajně vpustil velitel stráže rotmistr Robert Sláma. Robert byl totiž bývalý jeskyňář Březinské skupiny ZO 6-12, kde jsme se poznali, a ten nás do Výpustku vpustil. Vpustil mne a Jiřího Dresslera ze Křtin. Měli jsme na sobě vojenské maskovací celty, když jsme vstoupili do oploceného areálu Výpustku. Ze tmy se ozval výstražný výkřik strážného se samopalem: "Stůj, kdo tam?" Robert Sláma, který nás do podzemí vedl, odpověděl: "To jsem já!". Strážný ho poznal a uklidnil se. Prošli jsme kolem něho tmou k bráně do podzemí Výpustku. V rukou Roberta Slámy zarachotil klíč a my jsme ilegálně vešli dovnitř. Prošli jsem celým bludištěm jeskyně. Ani jsme si nepřipouštěli co všechno riskujeme. Jak by s námi zacházeli, kdyby nás armáda v přísně utajovaném krytu přistihla? Na to raději ani nemyslit! Prošli jsme podzemím jeskyně až k památníčku Lichtenštejnů. Do velitelského krytu nás však Robert nevpustil, ani nás na něj neupozornil, stejně jako na kryt nikdo neupozornil předchozí výpravu demonstrujících jeskyňářů.

Díky této úspěšné revoluční iniciativě Miroslava Sedláka, mě a Hugo Havla mohou dnes jeskyňáři ve Výpustku svobodně působit a bádat. Kdepak Miroslav Kubeš a Zdeněk Farlík, pozitivně lustrovaný důvěrník StB, krycí jméno Karbid! Ti jen těžili ze situace, kterou Miroslav Sedlák za Sametu nachystal. Pravdou však je, že Miroslav Kubeš z pochopitelných zištných důvodů byl samozřejmě po odeznění naší Sametové revoluce pozoruhodně aktivní v jednání s velitelstvím vojenského útvaru a úspěšně obratně převedl právo k výzkumu ve Výpustku na svou speleologickou skupinu ZO 6-05 Křtinské údolí. (Fárlík 2021) Svou pozici Kubeš i za demokracie obhájil. Byl předseda ZO 6-05 Křtinské údolí téměř do posledních dní svého života. Měl jen jiné životní přesvědčení a hájil svou pozici. Měl jemu srozumitelný komunistický charakter. Potom zde všechno naráz zanechal. Celé své krasové impérium, které za života vytvořil a žárlivě střežil a pro něž nemálo bojoval s vetřelci jako jsem byl já, jeskyňáři od jinud. Mám ho ale poměrně rád a v úctě. Do misky na almužnu pouličního muzikanta mě, poustevníkovi, totiž Miroslav Kubeš dobrovolně věnoval 20 Kč! A to je dobré znamení, že ve stáří prodělal v pohledu na mou osobu pozitivní změnu. Vše je odpuštěné. Odešel usmířen. Tehdy za socialismu ale z rudého vedení ZO 6-05 vanulo a čišelo holé nebezpečí a její zájmové území střežily zlé síly – to každý z nás cítil. Museli jsme se mít stále na pozoru, neboť jsme jasně cítili, že někdo ze ZO 6-05 kolaboruje s komunistickým režimem! Podezírali jsme Zdeňka Farlíka. A toto naše podezření se ukázalo být správné, když vyšly Cibulkovy Seznamy tajných spolupracovníků StB. Ano byl to Zdeněk Farlík, kdo donášel nebezpečné StB. „Že je Farlík udavačská krysa – to se ví, ale že to dotáhl až na spolupracovníka StB, to jsme netušili“ řekl mi starosta krasové obce Habrůvka pan Karel Kalandra, který se o historii sám zajímá. Zdeněk Farlík mne ještě 25 let po Sametové revoluci nepřátelsky nesnášenlivě udal jeskyňářskému fóru, a obvinil mne, že jsem se mu v roce 1990 vloupal do jeskyně Nová Drátenická a řezal na ní zámek! Nevím co tím chtěl říct, po tolika letech! Pravdou ale je, že to bylo za revoluce, v rámci revolučního dění a že jsme měli od jeskyně klíč! Slávek Sedlák si nějak opatřil kopii Kubešových klíčů všech jeskyní ve Křtinském údolí. Kdepak pilka a řezat zámek... to byla jen Farlíkova účelová dezinformace o mě.

Taková tedy je objektivní historie všech těch Sametových událostí ve Křtinském údolí, jichž jsem byl očitým svědkem. Normálně bych Farlíka nezmiňoval, ale to on mne první na veřejnosti nespravedlivě obvinil a negativně očernil mé jméno. Tak to je jenom na vysvětlenou, kdo je kdo. Dnes jsem toho názoru, že „kauza Farlík“ již patří ke skvělé krasové historii. Někdo ji sepsat musí. Je to dluh budoucnosti. Domnívám se, že v demokracii máme všichni právo svobodně psát a vyjadřovat se. Zdeněk Farlík je dnes majitelem restauračního zařízení ve Křtinách, oblíbeného u poutníků a návštěvníků křtinského kostela a v této hospodě marní život rozléváním alkoholických nápojů a vyvařováním masitých jídel (jako to příšerná karma!), místo toho aby se věnoval své hlavní zálibě, zamilované speleologii, s níž již dávno přece spojil svůj osud. Ukazuje se, že hospodu je někdy snadnější získat než se jí vzdát a věnovat se na stáří jen čistě své zálibě, tomu co máme rádi. Přijměte tyto řádky jako oprávněný doplněk k životopisu této za socialismu prominentní, dnes folklórní, již né nebezpečné „osobnosti“, v hierarchii postavení členů ZO 6-05 Křtinské údolí od zájmového historika u křtinské Panny Marie. Každopádně demonstrace u Výpustku byla nejvýznamnějším revolučním vystoupením členů České speleologické společnosti v její historii. Proto říkám:

Svámí Gyaneshwarpuri je oddaný žák Jeho Svatosti višvaguru paramhanse svámího Mahéšvaránandy, Mistra jógy a Učitele duchovní cesty z Indie, kterého následuje od roku 1996. Za tu dobu prošel bouřlivou duchovní transformací, která vyústila dne 23. července 2021 v Maháprabhudíp ášramu ve Střílkách ve vysvěcení – sanjás díkšu – na hinduistického a jógového mnicha, když mu bylo 53 let. Stát se svámím bylo jeho dlouhodobým přáním a životním cílem – proto se postil a odcházel do hor a do lesa meditovat, až se mu jeho přání doslova zázračně svámíjího Milostí naplnilo. Od té doby setrvává v santóše – spokojenosti, veškerá světská přání se rozprchla a on se vrací zpět Domů do duchovního domova, z něhož jsme vyšli. Svámí Gyaneshwarpuri působí jako osamělý, mlčící poustevník v jeskyních Moravského krasu. Měl to štěstí, že se narodil v blízkosti tohoto nejsvětějšího území v České republice, magického a mystického prostoru, v minulosti osídleného šamany a poustevníky, na něž se rozhodl navazovat. Není učitelem jógy a nekáže hinduismus. Má právo užívat duchovní titul svámí (pán sebe) a nosit oranžové roucho, šat indických jogínů a sádhuů. Získal tímto tuto nejvyšší svámíjího iniciaci. Je kosmopolitního, nadnáboženského smýšlení a vnitřního založení, z tohoto důvodu uctívá rovněž Ježíšovo křesťanství, buddhismus, taoismus a ostatní světová náboženství. Je historicky prvním hinduistickým mnichem vysvěceným v České republice. Píše odborné publikace z oboru speleologie, sakrální historie a archeologie a v neposlední řadě také vlastní originální, z knih nevyčtenou mystiku a filozofii, básně, duchovní příběhy a pohádky s duchovním ponaučením. Následuje ve všem Sílu Lásky a kráčí po Cestě Poznání (džňanajóga), jak vyplývá z jeho duchovního jména Gyaneshwarpuri (gyana = džňana), které se překládá jako „Ten, který poznal“. Je tedy vnitřně džňánín, čemuž odpovídá jeho na první pohled nesrozumitelná životní filozofie poustevníka. Od narození je osvobozený, dosud ale nerealizoval nejvyšší stav vědomí mókšu, kdy se individuální „já“ stává celým Vesmírem. Má však vlastní vnitřní vedení a napojení na Boha, Božské Já. Realizovat Boha a dosáhnout Osvícení je jeho nejvyšším a jediným Cílem v tomto zrození, jemuž zasvěcuje svoji duchovní jógovou sádhanu, meditaci v ústraní, mantra džapu, opakování Božího jména, modlitby, jógové ásany, kriji ap. podle Systému Jóga v denním životě paramhanse svámího Mahéšvaránandy. V současnosti se často zdržuje na osamělých a pustých místech v horách a v lesích. Od dětství samostatně studoval Bibli, nikdy však neříkal, že je křesťan. Později studoval Bhagavadgítu a jiné svaté spisy indické. Přečetl rovněž některá buddhistická a taoistická svatá písma. Nejvíce ho však oslovila moudrost svámího Šivánandy z Rišikéše, paramhansy Jóganandy, Ramana Maharišiho, Chan-Šana, Bhagvána Šrí Díp Nárájana Maháprabhudžího a samozřejmě svámího Mahéšvaránandy, v němž rozpoznal esenci svého duchovního nazírání Pravdy ze svých meditačních jeskyní a horských pousteven. Uctívá ideál indických himalájských jogínů a rovněž sv. Františka z Assisi. Nevyučuje jógu veřejně a jako skutečně pravý džňánín, muž poznání, nepřijímá studenty jógy ani osobní žáky. V současnosti žije na základě doporučení svámíjího se svou maminkou, trpící depresí, v malém ášramu v Brně-Bosonohách. Poustevník Gyaneshwarpuri je někdo, o kom se bude především mlčet, neboť v sobě slučuje bezmeznou pokoru Františkovy řehole s bezmeznou tvrdostí Šrí Dévpurídžího proti démonům egoismu. Toto je, přátelé, himalájská jóga v České republice.

Zachovávejte autorská práva zde sdělených poznatků a informací a nezapomínejte řádně citovat jejich zdroj. V případě zájmu o další vědecké využití zde zveřejněných informací, kontaktujte autora.